Eva Pavlíková z Česko.Digital: Expertní dobrovolnictví pomáhá řešit situace, kde stát nestačí

O Česku.Digital v posledních letech bylo slyšet hlavně v souvislosti s velkými projekty, které pomáhají státu s digitalizací. Komunita špičkových specialistů z celé řady oborů (od IT přes projektové řízení až po marketing), která ve svém volném čase pomáhá tím, co umí nejlépe, se díky skvělým výsledkům i entuziasmu svých členů neustále rozrůstá. Jaká byla pro CEO Evu Pavlíkovou zkušenost s posledním velkým projektem Stojíme za Ukrajinou, jak daleko jsme podle ní s digitalizací státu, proč se z Prahy odstěhovala na louku a jak moc řeší svůj vlastní screen time?

Česko.Digital vzniklo jako komunita dobrovolníků, kteří ve svém volném čase pomáhají smysluplným projektům růst. Zpočátku šlo o pár členů, jejichž řady se v průběhu času rozšířily do dnešních více než 5000. Za takový masivní nárůst vděčí mimo jiné pandemii, v průběhu které bylo potřeba pomoci ke vzniku velkým projektům jakými je například Učíme Online nebo vládní web Covid Portál. „Každý takový projekt s sebou přirozeně přivádí nové členy.“ říká CEO Česko.Digital. Jak je vůbec možné tak početnou komunitu uřídit? „To je hodně téma zodpovědnosti a kompetence jednotlivce. Ideální model je za nás ten, kdy se komunita řídí sama. Jednotlivci pak přicházejí s nápady, které jim dávají smysl a když se pro ně nadchne dostatečný počet členů, tak se projekty zrealizují. Snažíme se propojovat lidi a týmy s potřebnými kompetencemi a vytvářet vhodné prostředí pro to, aby podobných projektů vznikalo čím dál víc.“ vysvětluje.

Finanční dary vs. dobrovolnictví

Z projektů, které má Česko.Digital za sebou, je vcelku jasné, že se platforma svým zaměřením i fungováním velmi liší od běžných firem. Narozdíl od nich totiž neinvestuje energii do maximalizaci zisku, nýbrž maximalizace dopadu. A to v zejména prostřednictvím tzv. expertního dobrovolnictví, které Eva vnímá jako důležitou součást vzdělávání zaměstnanců formou zkušenosti na konkrétním projektu. „Dává nám smysl dát lidem příležitost pomoci tam, kde jim to dává smysl, i jinak než finančně. Konzumní společnost lidi nutí vydělávat peníze, aby je mohli darovat, protože se to od nich očekává. Zatímco v případě dobrovolnictví si každý zachovává svou kompetenci u sebe a ještě ji ve většině případů rozvíjí.“ vysvětluje. „Skvělé je, že lidé tím pádem nečinně nesedí, ale pomáhají přímo tím, co umí, získávají novou zkušenost a ještě je to neizoluje od toho samotného problému a komunity, která ho řeší, jako v případě finančních darů.“ říká. Je přesvědčená, že by firmy měly chtít své zaměstnance do takových projektů zapojovat pravidelně. „Ve výsledku na tom vydělají všichni zúčastnění.“ dodává.

Eva Pavlíková – Česko.Digital

„Skvělé je, že díky dobrovolnictví lidé nečinně nesedí, ale pomáhají přímo tím, co umí, získávají novou zkušenost a ještě je to neizoluje od samotného problému a komunity, která ho řeší, jako v případě finančních darů.“

Web pro Ukrajinu za méně než týden

Tak to bylo i v případě posledního velkého projektu, který vzniknul pod křídly Česko.Digital před pár měsíci, Stojíme za Ukrajinou. Tento obří rozcestník má za úkol propojit všechny, kteří chtějí v rámci současné válečné situace na Ukrajině pomoci, ale neví jak, s těmi, kteří pomoc naopak potřebují, ale neví, kam se obrátit. Nápad na projekt přišel v okamžiku velké vlny solidarity, která se v Česku zvedla, a to rovnou s šibeničním týdenním termínem. 

Jak to tak u velkých projektů bývá, i Stojíme za Ukrajinou odsartovala jedna zpráva na Slacku:

Navzdory tomu, že se Česko.Digital za normálních okolností pevným termínům vyhýbá, v tomto případě udělali výjimku. „Pokud za námi ale přijde někdo s běžným projektem, který chce stihnout v určitém termínu, tak říkáme, že nejsme levná digitální agentura. My chceme být součástí řešení problému, ne že pouze něco nakódujeme.“ vysvětluje Eva. „U Stojíme za Ukrajinou stála reálná potřeba jednotlivých lidí, kteří ji chtěli sami vyřešit. Já bych sama byla jen pro, aby víc lidí vnímalo Česko.Digital jako prostor, do kterého když přinesou dobrou vizi a myšlenku a nadchnou pro ni dost lidí, tak je možné splnit i konkrétní termín, pokud dává v rámci daného projektu smysl.“ dodává.

V okamžiku, kdy se rozhodli kývnout na vražedný deadline, ale bylo jasné, že bude potřeba zvolit technické řešení, které umožní co nejrychlejší reakci na nastalou situaci. Bylo zapotřebí velké uživatelské přívětivosti a časově nenáročné implementace. „Solidpixels nám rozvázalo ruce od dohadů ohledně volby technického řešení. U předchozích projektů jsme pravidelně strávili velké množství času jen výběrem způsobu, kterým řešení postavíme. Například u covid portálu jsme tím strávili týden - stejné množství času, za který jsme u Stojíme za Ukrajinou měli hotový celý web. Díky tomu jsme se mohli soustředit na samotný obsah a na to, jaké informace a v jaké kvalitě chceme poskytnout.“ říká Eva. I díky tomu si uvědomila, jakou sílu může mít no code řešení projektů. „Složitější technické řešení vyžaduje víc času a zároveň není jisté, jestli to někdo pak bude schopný převzít. My většinou předáváme projekty zpět do rukou neziskových nebo státních organizací, které nemívají potřebné kompetence k tomu, aby zvládly spravovat projekty vyvinuté na zakázku. Z tohoto pohledu je vždycky spolehlivější hledat spíše no code řešení, protože šance, že projekt v pořádku předáme a daná organizace si ho zvládne dále spravovat a aktualizovat, je o mnoho vyšší.“ dodává.

Díky intezivnímu zapojení více jako stovky dobrovolníků v projektu Stojíme za Ukrajinou se podařilo vytvořit rozcestník, který od té doby navštívilo víc než půl milionů unikátních návštěvníků.

„Většinou předáváme projekty zpět do rukou neziskových nebo státních organizací, které nemívají potřebné kompetence k tomu, aby zvládly spravovat projekty vyvinuté na zakázku. Z tohoto pohledu je vždycky spolehlivější hledat spíše no code řešení, protože šance, že projekt v pořádku předáme a daná organizace si ho zvládne dále spravovat a aktualizovat, je o mnoho vyšší.“

Nejsme jen vývojáři

Původní claim Česko.Digital „Skrz jedničky a nuly měníme Česko k lepšímu.“ stále platí, dnes už jde projekt daleko za rámec technologické komunity, součástí jsou jak programátoři, tak marketéři, právníci, učitelé nebo psychologové, zkrátka kdokoli, kdo má potřebné schopnosti a chce se zapojit. Velmi vítáni jsou i všichni, kdo mají dobrou zkušenost právě s no code řešeními.

Už jste na solidpixels postavili jeden nebo více webů? Nechcete tuhle možnost nabídnout vašim klientům nebo díky ní získat šanci stát se odborníkem na no code a pomáhat některému z projektů Česko.Digital? Staňte se solidpixels ambasadorem!

Ptát se proč

Co mají společného projekty, které si Česko.Digital vybírá? Nejčastěji přicházejí z neziskového sektoru nebo z oblasti veřejné správy. Podle Evy Pavlíkové jde o hodně podobné světy. „Oba vykonávají veřejnou službu, každý z nich to dělá trochu jinak a zároveň jsou to sektory, které jsou výrazně podfinancované, tím pádem jsou poddimenzované a nemají ty nejlepší lidi, které by mohly mít. Digitalizace je tak u nich často iniciovaná IT odděleními, což s sebou nese své nevýhody. Digitalizace z pohledu IT obecně moc nenahrává tomu, aby sloužila uživatelům, kteří nejsou techničtí. Přináší technické řešení, které zapomíná na samotného uživatele.“ I to se v Česko.Digital snaží svým přístupem změnit. „Neziskové organizace za námi přicházejí s nějakým konkrétním problémem, který by chtěly vyřešit, ale často se ukáže, že ten problém nebo jeho příčina jsou jinde nebo vypadají jinak. Vyplácí se jít o dva kroky zpátky. Přišli jsme na to, že nejlepší je být u samotné tvorby řešení problému, kde se nebavíme o technologiích, ale o potřebách uživatele a cílové skupiny a ptáme se, proč daný problém chceme řešit. Ptát se proč je hrozně důležité.“ vysvětluje Eva.

Digitalizace je o lidech, ne o technologiích

Vzhledem k tomu, že do Česko.Digital pravidelně přicházejí projekty, které pomáhají s digitalizací v oblasti veřejné správy, je pro její členy přirozeně silným tématem i digitalizace státu. „Já už to vnímám jako takový společenský bonmot - jak musíme zlepšit digitalizaci státu. Za nás je to o dialogu se všemi zúčastněnými, o snižování bariéry v porozumění, což je mnohdy těžké, protože v této oblasti jsou tu vykopané hrozně hluboké příkopy. Občané a veřejná správa se bojí spolu komunikovat a zároveň my jako občané jsme často hrozně nároční, chceme mít všechno dokonalé a hned, a to vytváří tlak na obou stranách.“ otevírá téma Eva. „Digitalizace odráží, jakou veřejnou správu máme, jakou ji vůbec chceme, jakou politickou reprezentaci si volíme. Stav digitalizace je do jisté míry odrazem toho, jací jsme jako společnost.“ pokračuje. Obecně je ale přesvědčená, že hlavním tématem v diskuzi o digitalizaci státu nejsou technologie. „Já vždycky říkám, že digitalizace není o technologiích, ale o lidech. Často dáváme až moc velkou pozornost technologiím, ale v debatě se začnou ztrácet témata jako je transparentnost, kompetence nebo proaktivita a inkluzivita státu.“ vysvětluje. „Neměli bychom cílit pouze na občana, měli bychom přinést přidanou hodnotu i jednotlivým úředníkům. Aby pochopili, že technologie mají užitnou hodnotu hlavně pro ně. Oni s ní budou přicházet do styku každý den a pokud budou chápat její výhody, budou moci odspoda prosazovat digitalizaci a inovaci v rámci celé veřejné správy.“ dodává.

„Já vždycky říkám, že digitalizace není o technologiích, ale o lidech. Často dáváme až moc velkou pozornost technologiím, ale v debatě se začnou ztrácet témata jako je transparentnost, kompetence nebo proaktivita a inkluzivita státu.“

Život na louce

Ač je Eviným velkým pracovním i osobním zájmem téma fungování veřejné správy, sama paradoxně vede s rodinou vcelku „antisystémový“ způsob života. Koupili tři a půl hektaru louky mimo město, kam se přesunuli z Prahy. Eviným aktuálním životním cílem je zbavování se závazků. „Nápad odstěhovat se na louku vznikl původně kvůli tomu, že jsme našim dvěma synům chtěli nabídnout jinou alternativu ke konzumnímu životu v Praze, kde běžně dítě dostane hned v první třídě tablet. Pro mě samotnou je to jistá forma kompenzace. Mám za sebou historii v byznys consultingu, IT consultingu, kde jsem okusila konzumní způsob života, který lidi nutí vydělávat a následně utrácet velké peníze, což ve většině případů vzhledem k pracovní vytíženosti stejně ani nestihne. Proto jsem začala intenzivněji přemýšlet nad tím, jak snížit své náklady na život.“ vysvětluje.

Budování digitální zodpovědnosti

Odborníci na sociální sítě a moderní technologie jsou velmi často v osobním životě jejich zarytými odpůrci a pro jejich užívání zavádí ve svých rodinách striktní pravidla. To můžeme vidět třeba v populárním dokumentu Netflixu The Social Dilemma. Jak o těchto věcech uvažuje Eva, jakožto CEO velké digitální platformy? „Dětem se snažíme nabízet alternativy, spíš než jim říkat, co se smí a co ne. Jsou v první a druhé třídě, nemají vlastní iPad, nemají vlastní telefon, nemáme doma televizi. Nejsme technologiím striktně uzavření, spíše se s nimi snažíme o těchto věcech diskutovat. Důležité je na ně přenášet zodpovědnost. Když se domluvíme, že budou hodinu hrát, tak si oni sami nařídí budík. Ne, že to za ně vyřeší nějaká aplikace.“ říká. Přenášení osobní zodpovědnosti na aplikace vnímá obecně jako nešvar. „Pokud cítím, že mě nějaká technologie až moc láká, snažím se s tím vnitřně mentálně pracovat, zjišťovat, proč to tak je atd. Mám pocit, že když tu kompetenci předám nějaké aplikaci, tak si to vlastně strašně zjednoduším. Navíc i když jsem se to pokoušela někdy nějak nastavit, tak jsem to pak vždycky nějak obešla.“ vypráví. „Technologie jsou pro lidi obecně nějakou kompenzací pocitu bezpečí. Je srozumitelné, jednoduché a pohodlné svěřit jim své rozhodování. Měli bychom ale neustále vnímat, jaká informace je nám předávána a rozhodovat se, jak s ní naložit. Konečný rozhodovací proces musí vzniknout v nás a ne někde mimo. My někdy technologie aplikujeme hlava nehlava, ale svět je daleko barvitější.“ říká.

„Technologie jsou pro lidi obecně nějakou kompenzací pocitu bezpečí. Je srozumitelné, jednoduché a pohodlné svěřit jim své rozhodování. Měli bychom ale neustále vnímat, jaká informace je nám předávána a rozhodovat se, jak s ní naložit. Konečný rozhodovací proces musí vzniknout v nás a ne někde mimo.“

A jak je na tom sama se svým časem stráveným u obrazovky? „Já vědomě říkám, že na Twitteru trávím v rámci svého pracovního času hodinu nebo dvě. Je to pro mě pracovní nástroj, protože se jeho prostřednictvím snažím mimo naši bublinu zviditelnit firmu a naše názory.“ říká. I z její angažovanosti na sociálních sítích je vidět, že vnímá svoji práci jako poslání. „Samozřejmě je to otázka kontroly, schopnosti umět věci pustit a taky dennodenní práce s egem. Vědomé přemýšlení o tom, jestli řeším jednotlivé věci proto, abych byla dobrá, nebo to dělám pro nějaký vyšší záměr. Myslím, že můžu s čistým svědomím říct, že se snažím sloužit nějakému vyššímu zájmu, že mi jde o lepší veřejnou správu, lepší fungování státu, nezisku a komunity a myslím, že to ze mě lidé cítí.“ Říká, že nemá žádný univerzální recept na klid, ač z ní už na první pohled přímo čiší. „Spousta lidí mi říká, že vypadám hodně vyklidněně, to je mou vědomou prací, nastavením a tím, že se snažím ne všechno řešit, ale nechat to víc plynout. Také se snažím víc naslouchat své intuici. Jsem obklopená schopnými lidmi a když vidím nějaký problém a nevyřeším ho zrovna já, tak za chvíli přijde někdo jiný a pomůže.“ uzavírá.


Rádi byste se s námi pustili do svého vlastního projektu? Napište nám o něm víc a my vám ho pomůžeme dotlačit do výsledku.